O bílých zrnech svobody
Příběh, který vás přímo vybízí k zamyšlení.
Když se člověk narodí, dostane do kolébky dvojí zrna. Velkou hromadu zrn černých. Ta znamenají nutnost: okolnosti, které nemůžeme změnit, to všechno, co musíme prožít, aniž na to máme vliv. Malou hrstičku zrn bílých. Ta znamenají to, o čem si rozhodneme sami, co vzejde z naší vůle: naši svobodu.
Byl jeden muž, který se rozhodl, že se nutnosti nepodrobí, že bude ve všem plně svobodný. Vzal černá zrna a odhodil je. V ten moment se zvedl velký vítr, odnesl mu střechu, ale černá zrna mu smetl k nohám zpět.
Muž tedy zrna posbíral a hodil je do řeky. V tu chvíli se voda vzdula jako plachta, povodeň zničila dům i pole, ale vlna vyplavila černá zrna zpět.
Muž je znovu sebral a vsypal je do ohně. V tom okamžiku oheň vzplanul až k nebi, požár sežehnul vše, co muži zbylo, ale černá zrna ležela ve žhavém popelu.
Konečně muž černá zrna zasel. V potu tváře o ně dlouho pečoval. A když mu vzešly klasy, byly plné bílých zrn.
Upravený text z knihy Daniely Fischerové Duhová jiskra.
